Kritizovat konstruktivně je
umění. A je to jako chodit po tenkém ledě. Stačí málo a můžeme hezky rychle uklouznout či se propadnout do vztahových chladných hlubin. Nekonstruktivní kritikou můžeme lidem hodně ublížit.
"kritika konstruktivní, to jest aby sama dávala najevo snahu o zlepšení, o nápravu. Smyslem a účelem kritiky sice je, aby ukázala silné a slabé stránky díla, a to také s ohledem na možnou nápravu, ta ale už není úkolem kritika." [wiki]
Navíc, na jednom pedagogickém semináři nám říkali krásný model - sendvič. Neboli:
chval - kritizuj - chval.
Pokud tedy něco
konstruktivně kritizujeme (tj. chceme, aby se to změnilo k lepšímu a nikoli jen někoho shodit), měli bychom především:
- začít pokud možno nějakým oceněním
- kritizovat pokud možno diskrétně - nikoli před širokým publikem, neboť to bude kritizovaný brát jako útok, navíc jak se říká, špinavé prádlo není dobré prát na veřejnosti (ano: "soukromá zpráva"; ne: "zeď třeba na Facebooku")
- kritizovat věci, činy a slova, nikoli lidi; kritika by neměla být osobní (ano: "ten včerejší úkol se mi nelíbil, protože obsahoval mnoho chyb"; ne: "jsi blbec")
- důkladně popsat, co vlastně kritizujeme (ano: "text webu na stránce XY vpravo dole mi připadá zavádějící"; ne: "podle mě je to celé chaotické")
- vyhnout se nejasnostem a nejasným určením času (ano: "jak jsem minulý týden v úterý večer navrhovala, abychom udělali XY a o týden dříve ve středu YZ, mám pocit, že jste to přehlédli. Můžeme se k tomu vrátit?"; ne: "leckdy tu vídám připomínky, které jsem už vznesla a byly přehlídnuty")
- vyhnout se generalizaci (ano: "ty tři poslední úkoly obsahovaly hodně chyb"; ne: "všechno to děláš blbě")
- dát najevo podporu, případně nabídnout svoje řešení (ano: "vážím si Tvé snahy, ale myslím si, že by se to mělo udělat raději takto"; ne: "děláš to špatně")
- zakončit pokud možno nějakým oceněním
"Co nechceš, aby činili druzí Tobě, nečiň Ty jim."
Člověk, který je vystaven kritice, se často staví do opozice. Je to přirozená obranná reakce, lidé často kritiku vnímají jako útok. O to víc, když je příliš obecná a nejasná nebo veřejná. Proto, pokud chceme kritikou dosáhnou změny k lepšímu, je dobré mít toto vše na paměti.
Jako člověk přijímající kritiku bychom zase měli mít na paměti, že málokdo kritizovat konstruktivně umí, takže bychom měli být připraveni na to, nebrat si jeho slova osobně. Moc dobrá je na toto téma kniha Marshall B. Rosenberg: Nenásilná komunikace:
Nejdůležitější jsou podle nenásilné komunikace tři, resp, čtyři kroky: pozorování, pocity, potřeby a prosba. Nejčastější napětí a nedorozumění v mezilidské komunikaci je totiž špatným pochopením mluvčího. Autor zdůrazňuje, že osvojením si metod nenásilné komunikace se můžeme nejen vyhnout nedorozuměním, ale zároveň nás to naučí i reagovat na případné slovní útoky a výpady (pozn. autora: a to bez monoklů). [http://jankoweb.wz.cz/blog/recenze/marshall-b-rosenberg-nenasilna-komunikace/]
